Článek "Digitalizace televize: sladké, či hořké mámení?" vzbudil pozornost
Ekonom , 2. 12. 2004 příloha ICT
Přinášíme ohlasy na příspěvek Alexandry Makovičkové, publikovaný v příloze Informační a komunikační technologie, která vyšla dne 7. října 2004 v týdeníku Ekonom č. 41 a Hospodářských novinách (původní autorčin text lze najít zde).
MAREK ŠŤASTNÝ, manažer plánování sítě InWay, a. s.
Článek A. Makovičkové mě donutil ujasnit si současnou, ale také kýženou cílovou situaci. Jedna věc je nesporná: digitální vysílání, ať už si o jeho smyslu a regulaci myslíme cokoliv, nahradí z několika důvodů současné analogové. Jedním z nich je prostá technologická výměna - tedy nic, co by vymysleli úředníci, ale trend západní spotřební společnosti s (ne)nápadným tlakem výrobců v pozadí. Druhým důvodem je snížení provozních nákladů na distribuční síť v střednědobém výhledu. Současně se ovšem zlepší kvalita, což povede k tomu, že se staré analogové vysílání prostě ve vhodnou chvíli vypne. A jak se uplatní digitální vysílání v konkurenci s jiným způsobem distribuce obsahu? Dnes už je technologicky plně reálné šíření multimediálního signálu přes IP nebo jemu podobný protokol až k přehrávačům, posluchačům, divákům, nicméně naráží to na několik překážek: tou první je pasivita uživatelů. Osmdesát procent lidí se bude dívat na televizi, ať už je analogová, digitální nebo IP. Vše budou pořád chápat a chtít chápat jako soubor kanálů, který jim připravují nějaké "vysílací", resp. "obsah tvořící" společnosti. Možnosti fantastického výběru dalších programů a pořadů, poslouchání rádií a další aktivity jsou sice lákavé, ale pro většinu uživatelů natolik únavné, složité a nevyčerpatelné, že se jich mlčící většina zalekne a dají přednost technologii, která sice skýtá menší možnosti, ale je potenciálně méně problémová a jednodušší. Tím je interaktivita a aktivní výběr omezen na menšinovou (dvacetiprocentní?) část populace. Možná je celý problém navýsost generační. Internet a komunikační svět vůbec je ještě mladý a generace plně odkojená interaktivními hrami, chaty a jinými on-line zábavami, která vztah "já vysílám a ty se dívej!" odmítá z principu, ještě nedorostla. Druhá překážka je stávající kapacita sítí telekomunikačních společností a možnosti distribuce ke koncovému uživateli. Ať už počítáme počty přípojek ve statisících nebo milionech a jejich kapacity v megabitech, páteře v desítkách gigabitů, pořád má jednosměrný rádiový digitální přenos dat chápaný jako "vysílání" jednu nespornou výhodu. Je to totiž "multicast" ve své nejryzejší podobě. Bez toho, abychom museli řešit problémy, co naše síť udělá, když se všichni najednou budou chtít dívat na Křemílka. I v IP sítích jsou multicastové mechanismy používané, ale zdaleka ne tak rozšířené a obvyklé, aby bylo možné na nich "od zítra" postavit IP vysílání. Zdaleka ne všechny profesionální a komunitní sítě jsou postaveny tak, aby mohly mnohamegabitové toky k uživateli zvládat bez ztráty květinky (...a Křemílka). Bude potřeba ještě několika obměn vybavení a osvěty jejich provozovatelů, aby bylo možné zvládnout předpokládaný nápor distribuce multimediálních dat ve velkém měřítku - a jiné než velké měřítko není obchodně zajímavé pro hráče na mediálním trhu. Přenosových kapacit leží v zemi (ve skle i v mědi) dostatek, ale přesto není zatím reálný požadavek je nakoupit (tedy zaplatit). Tím vzniká podstatná překážka tomu, aby se obsah dostal k co největšímu počtu uživatelů, zajistily se tučné příjmy z reklamy a celý koloběh peněz se mohl rozběhnout. Malinko to připomíná golema (skrytý potenciál), ale šém ne a ne nalézt. Budou tím šémem malé agilní obsahové firmy tvořící zajímavá multimediální díla, nebo naopak mediální či telekomunikační kolos, který se rozhýbe a silou marketingu a kapitálu přiláká další? Patrně dojde k obojímu a dost možná ve velmi blízké budoucnosti. Telekomunikační trh totiž nemá příliš dalších možností, než je vstup do této oblasti. Stísněná oblast hroutícího se trhu pevných telefonních linek a padajících cen za datové připojení totiž logicky tlačí telekomunikační firmy do expanze v mediálním segmentu a v oblasti distribuce aktivního obsahu. Ať je tím iniciačním momentem kapacita vytvářející poptávku po obsahu nebo atraktivní obsah vyžadující kapacitu! Je potřeba si přát, aby se tak stalo brzo, a hlavně aby přišel golem a nečekali jsme na Godota...
IVO FIŠER ředitel společnosti ProTel engineering, spol. s r. o.
Nemohu se zbavit dojmu, že se chystá investičně velmi náročný přechod od analogové k digitální televizi za situace, kdy příjemce obsahu nemá žádnou rozumnou motivaci platit vyšší poplatky, distributoři obsahu nedisponují potřebnými finančními rezervami a výrobci obsahu postrádají dostatečnou ochotu. Proto zde zřejmě existují lstivé tendence, jak do těchto aktivit zapojit státní pokladnu. Pokud někdo vidí paralelu mezi digitalizací telefonních a televizních sítí, tak já mezi tyto lidi nepatřím. Operátoři telefonních služeb totiž pracují s velmi zajímavými zisky, které se digitalizací sítě dále zvýšily, neboť poptávka po hlasových i datových službách neustále roste. Myslím si, že poptávka po konzumaci televizních programů je v nejlepším případě konstantní, a na výrazné zvýšení jejich atraktivnosti nevěřím.
MIROSLAV VÍTEK, Katedra ekonomiky manažerství a humanitních věd FEL ČVUT
Naprosto souhlasím s Alexandrou Makovičkovou v tom, že se činnost Rady pro rozhlasové a televizní vysílání musí v dnešní době zaměřit především na hlídání obsahu, protože na frekvence je tu ČTÚ. Okolo problému zajímavosti obsahu, který se prostřednictvím technologicky stále dokonalejších prostředků může šířit se stále menšími překážkami mezi lidmi (a to právě díky dokonalejší technologii, pro niž je příznačné stále efektivnější využívání omezených přírodních zdrojů - kmitočtová pásma, existující kovové telefonní páry, nově budovaná optická vlákna atd.), se nakonec "točily" i ostatní články přílohy Informační a komunikační technologie. Všichni operátoři hledají aplikace, které by zaujaly co nejvíce lidí a získaly je jako zákazníky (příjemce obsahu), ochotné za příjem platit, tedy nakupovat jej. Dnes se zkrátka digitalizuje všechno, čím lze na lidské smysly působit, především obraz - zrak a zvuk - sluch, v případě virtuální reality ještě i hmat s čidlem polohy. S chutí a vůněmi si však asi zatím ještě počkáme... Umělé překážky kladené například nelegálnímu kopírování lze, někdy i s vynaložením velmi malých nákladů, překonat. Proto komerční média (nejen rozhlas a televize, ale i noviny), která poskytují asymetrický informační tok (o úplný monolog, tedy jednosměrné vysílání nešlo nikdy, vždycky se dal napsat dopis redakci nebo zvednout analogový telefon připojený na klasickou síť a "zavolat řediteli" TV), využívají reklamy a jsou placena jejími zadavateli. A v reklamě jde vždycky o penetraci, tzn. o počet lidí, kteří jsou reklamou zasaženi. V případě digitalizace s rozšířeným počtem programů se divácké podíly sledovanosti budou snižovat, konkurence vzroste, jistě se vymyslí i zařízení na filtr reklamy, protože s digitálním tokem se pracuje snadno. Popsané jevy jsou - samozřejmě kromě nutnosti nákupu "dekodéru" k analogovému přijímači - asi hlavní brzdy digitalizace. Na druhé straně je jasné, že si lidé rádi hrají, tj. mají větší zájem o programy, kde mohou být zapojeni do hry (viz všechny reality show, televizní rulety či soutěže typu Chcete být milionářem?). Zpětnou vazbu lze v případě digitálního vysílání zřídit snadno a levně i pro technicky málo zdatného masového diváka, pro něhož je počítač příliš "velké sousto", ale s TV ovladačem to umí. V návaznosti na to je třeba vymyslet hru s nadějí na velkou výhru a malým vkladem, tak aby jej bylo ochotno zaplatit co nejvíce lidí (a shromáždilo se tak dost financí na výhru...) a konkurence Sazce je na světě. Hra však musí být dostatečně zábavná, aby to nebylo jenom takové MAlé TElevizní Sázení. Ale to dnes televize - na rozdíl například od vysokorychlostního internetu - díky masovému rozšíření a sledovanosti dovedou dobře, což však neznamená, že za dva roky už nemůže být situace zcela jiná a osobní počítač svou multiinteligencí zaujme první místo v rodinné zábavě. Autorka tedy má naprostou pravdu v tom, že se finanční toky ve vztahu mezi televizí (jako tvůrcem programů, resp. obsahu) a operátorem (šířícím obsah) mohou změnit: místo toho, aby televize platila operátorovi za šíření svého signálu, může naopak operátor televizi platit za tvorbu obsahu (programů) pro své platící zákazníky.
JIŘÍ KOUTNÍK, IT Project Manager, Komerční banka, a. s.
Opravdu se zdá, že autorka uhodila hřebík na hlavičku a otevřela problém, který dnes trápí většinu moderních států, producentů a televizí. Ve své klasické podobě je zřejmě fenomén vysílání minulostí. Nastupuje totiž pojem svobodný nákup informace a pořadů podle vlastního výběru a s možností aktivního přístupu zákazníka. Rozšíření tohoto vědomí bude jistě ještě chvíli trvat, ale je zřejmé, že tato doba již přichází. Odráží se to i v ohlášených technologiích světových firem (např. Microsoft XPMedia Center - viz například Hospodářské noviny z 18. 10. 2004). S ohledem na možnosti moderních komunikačních médií tak již dnes digitální televize představuje skutečně pouze chudého příbuzného. Zatímco před deseti lety představa interaktivního vstupu pomocí ovladače TV vyvolávala úžas, dnes je stejně zastaralá jako černobílé vysílání. Ranou z milosti této technologii je pak snaha o regulaci a kontrolu nad frekvencemi, která jenom podporuje, a je to tak dobře, nástup konkurence v neregulovaných oblastech. Stejně jako třeba dříve tolik slibná satelitní telefonie je digitální televize v podobě, jak je známá dnes, jen slepou uličkou v rychle se rozrůstajícím městě technologií.
JIŘÍ DONÁT
Lidé mají občas tendenci přeceňovat rychlost změn způsobených technologickým vývojem. Pohled do nedávné historie nás ale přesvědčuje o tom, že změny obvykle neprobíhají ze dne na den a jen málokdy mají za následek úplné opuštění předchozího stavu. Přesně totéž platí i o fenoménu zpochybněném Makovičkovou, tedy o televizním (i rozhlasovém) vysílání. Účelem vysílání je sdělit určitou informaci většímu množství lidí. Především bychom si tedy měli klást otázku, zda s nástupem nové technologie tato potřeba odpadne. Jsem přesvědčen o tom, že nikoliv. I v budoucnu se přece budou konat fotbalové a hokejové zápasy, olympijské hry nebo třeba mezinárodní soutěže s obrovskou publicitou. I v budoucnu proto lidé budou vyžadovat přímé přenosy. A pokud bude po nějaké službě existovat poptávka, zcela jistě nezůstane u provozovatelů médií nevyslyšena. Jinou otázkou ovšem zůstává, jaké technologie budou pro přenos použity. Mohou to být technologie více či méně podobné technologiím dnešního pozemního a satelitního vysílání, mohou to ale být i technologie zcela jiné, podobné dnešnímu internetu a různým technologiím obousměrného připojení uživatelů. Nabízí se tedy škála od digitálního terestrického vysílání, velmi podobného vysílání dnešnímu, až po vysílání, které pouze ignoruje širší možnosti média, které používá. Otázku "zániku vysílání" tedy můžeme položit ze dvou pohledů. První pohledem je, zda zaniknou takové služby, které se dají nazvat vysíláním. Tuto otázku jsme již zodpověděli negativně. Druhý pohled se pak ptá, zda skončí technologie, které umožňují pouze jednosměrnou komunikaci. K odpovědi na tuto otázku dnes ještě nemáme dost podkladů. Je dost možné, že jednoho dne budou k dispozici již pouze technologie umožňující obousměrnou komunikaci. Druhou, a neméně pravděpodobnou variantou vývoje pak je, že se modernizované digitální vysílání prostě včlení do nově vznikající infrastruktury jako jedna z možností, jak efektivně přenášet vysoký objem dat k mnoha uživatelům zároveň. Vysílání tedy nekončí - přinejmenším z hlediska služeb, které tímto slovem nazýváme. Ale můžeme být klidní i z pohledu technologií jednosměrné komunikace. I kdyby tyto technologie jednoho dne zanikly, určitě se tak nestane za našeho života. Další zajímavou otázkou je, kdo bude platit za služby, které budou nástupci dnešních mediálních firem vytvářet. Článek paní Makovičkové tvrdí, že to budou telekomunikační operátoři a ti pak budou obsah dále prodávat koncovým uživatelům. Ani s tímto názorem nelze souhlasit. Dobrou analogii nám poskytuje vývoj na internetu. Tam to totiž zpočátku skutečně tak fungovalo. Psala se druhá polovina devadesátých let, tedy období, kdy se internet začal silněji prosazovat do segmentu komerčních firem a domácností. Na trhu tehdy vzniklo několik silných firem z řad společností poskytujících připojení k internetu (tzv. ISP - Internet Service Provider); nejznámější z nich byla společnost America Online (AOL). Představou tehdejších poskytovatelů internetu bylo přidat ke konektivitě i originální službu a tím odlišit svůj produkt od konkurence. Součástí připojení k internetu proto v té době běžně byl nejen účet elektronické pošty a místo pro vlastní www stránky, ale i informační portál s řadou aplikací. Podobným směrem chtěl jít i Microsoft; původní název MSN (Microsoft Network) měl být právě obchodní značkou takového "internetu s přibalenými službami". Časem se však ukázalo, že službou, kterou uživatelé oceňují a vyžadují nejvíce, je vlastní konektivita - tedy možnost vybrat si jakoukoliv službu a jakýkoliv informační zdroj, který je na internetu přítomen. Původní model byl proto opuštěn. Model prodeje obsahu prostřednictvím telekomunikačních operátorů se mimochodem ještě jednou vrátil. Připomeňme počátky připojení k internetovému obsahu prostřednictvím mobilních operátorů. Také ti zpočátku vytvářeli své vlastní obsahové portály; mnohdy jim to umožňovala i použitá technologie (např. WAP), která nebyla s "klasickým" internetem kompatibilní. I tato doba je ale již za námi. Nejpopulárnějším produktem fixních i mobilních operátorů je "obyčejný" internet, pokud možno za co nejnižší cenu a s co nejvyšší rychlostí připojení. Dnes je tedy již rozhodnuto. Došlo k úplnému oddělení služeb obsahu od služeb připojení. Uživatel tak dnes platí konektivitu (obvykle formou měsíčního paušálu) svému operátorovi a k ní si případně může zakoupit placené služby, jichž je na internetu velký výběr - stejně jako služeb zdarma, které jsou placeny z reklamy. Nyní se dostáváme k poslední otázce: budou obsah vytvářet skutečně jen profesionální firmy? Autorka to sice tvrdí, vývoj spotřební elektroniky a obousměrné konektivity však svědčí o něčem jiném. Na internetu budoucnosti obsah profesionálních tvůrců samozřejmě bude. Naprostou většinu obsahového bohatství však vytvoří samotní uživatelé. Konečně, zcela stejně jako na internetu dnešním.
PETR BENEŠ, šéfredaktor časopisu Sdělovací technika
Nebyly to ani tak ironické otázky, s nimiž se autorka v úvodu obrací na čtenáře, jako mě spíše znepokojila zjevná polopravda skrytá hned v první z nich. Informaci, že set-top box, který umožní příjem digitálního televizního vysílání, přijde "na více než deset tisíc korun českých", nelze ještě označit za nepravdu. V této cenové kategorii totiž skutečně existují velmi komfortní set-top boxy (vybavené např. rekordérem DVD). Avšak příjem digitálního vysílání, které je již v rámci experimentálních projektů v Praze a Brně dostupné, umožní pořídit set-top boxy za tři tisíce Kč a i levněji s tím, že je lze zakoupit na českém trhu. Taková zkreslená či neúplná informace rozhodně nepřispívá k podpoře zavádění nových komunikačních technologií a může dezorientovat úředníky, kteří svojí činností přechod na digitální televizní vysílání ovlivňují.
DAVID CAPOUŠEK, marketingový ředitel Contactel, s. r. o.
Digitální televize měla možná přijít dříve. Komunikační technologie se totiž rozvíjejí tak rychle, že digitální televize to dnes bude mít velmi těžké. Nové telekomunikační technologie, zejména ty postavené na bázi IP, totiž přinášejí zákazníkům mnohem větší možnosti v porovnání s technologiemi, na nichž je založena digitální televize. Její úspěch bude záviset na míře a rychlosti penetrace domácností, tedy na zájmu zákazníků investovat do set-top boxů a jejich ochotě platit za nové televizní kanály. Ty jim sice přinesou lepší kvalitu obrazu, ale poměrně omezené možnosti interaktivity. A právě tady digitální televize svede těžký boj se službami postavenými na IP. Telekomunikační operátoři budou mít velký zájem nabídnout zákazníkům prostřednictvím širokopásmových přípojek (ADSL, optika...) nové komunikační služby, a tak maximalizovat své příjmy. Interaktivní televize nebo video na požádání, hlasové služby nebo třeba vzdálený dohled domácnosti zcela určitě rozšíří služby dnes rychle se rozvíjejícího širokopásmového přístupu k internetu. Zajímavý příklad toho, jak si moderní komunikační služby dokážou najít své zákazníky, lze najít třeba v Itálii. Tam se během relativně krátké doby podařilo společnosti FastWeb získat více než 500 tisíc zákazníků využívajících rychlý přístup k internetu, pevný telefon, interaktivní televizi a video na požádání - vše přes jedinou širokopásmovou přípojku. Na jedné straně stojí možnosti technologií, na druhé straně schopnost operátora tyto možnosti efektivně využít a nabídnout v podobě zajímavých služeb zákazníkům. Společnosti FastWeb se to zcela určitě podařilo.
JIŘÍ PETERKA, nezávislý konzultant a publicista
Článek poměrně zajímavým způsobem vykreslil celkovou situaci kolem digitalizace rozhlasového a televizního vysílání. Něco nového (digitálního) se tu rodí, dere na svět, ale problémem jsou všelijaké porodní bolesti. Dosavadnímu (analogovému) světu se ovšem nechce přenechat místo na výsluní svému nástupci a posléze zaniknout. Stejně tak bojují o přežití i stávající instituce, zrozené z potřeb analogové doby, jejichž protagonisté tuší, že ve světě digitálního vysílání mohou být různé věci úplně jinak uspořádány. Makovičkové text však nejspíše vznikl o poznání dříve, než byl publikován, a nestihl tak zaznamenat některé novější události. Jde například o poměrně zásadní oznámení Českého telekomunikačního úřadu ze 14. 7. 2004 o tom, že se podařilo vyčlenit kmitočty pro tři digitální multiplexy! Až do té doby se totiž počítalo jen se dvěma multiplexy, a trojice zájemců (České radiokomunikace, Czech Digital Group, a "na poslední chvíli přistoupivší" Český Telecom) musela být z této informace poněkud nesvá. Takto ale bylo možné vyhovět všem třem zájemcům, a to se také skutečně stalo: Český telekomunikační úřad záhy skutečně přidělil příslušné frekvence uvedeným třem zájemcům, kteří již dříve získali licence na "na provoz sítě pozemních vysílačů a šíření digitálního signálu" (byť bez licencí). Přidělení frekvencí ze strany ČTÚ se ovšem nesetkalo s pochopením u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), která předpokládala, že frekvence přidělí sama. Svůj nesouhlas s postupem ČTÚ hodlá RRTV řešit dokonce soudní cestou - již počátkem srpna Rada oznámila, že se obrátí na Ústavní soud ČR a současně dá podnět nejvyšší státní zástupkyni k podání žaloby proti postupu ČTÚ. V České republice je to snad úplně první spor mezi dvěma nezávislými regulátory (nezávislými na vládě), který musí řešit soud. Další "vývojovou linií", kterou autorčin článek nestačil zaznamenat, jsou snahy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání začít vydávat "programové" (vysílací) licence ještě podle stávající legislativy. Jedná se o licence určené subjektům generujícím konkrétní programy. Obsahem takové licence by se stalo právo zařadit příslušný televizní či rozhlasový program do příslušného multiplexu. Ještě dříve, než Rada stačila vypsat potřebné výběrové řízení, dostalo se jí varování od mediální komise Poslanecké sněmovny, která je toho názoru, že Rada by neměla vydávat programové licence ještě podle stávající legislativy, ale měla by počkat až na novou legislativu (mj. na nový zákon o elektronických komunikacích). Na letošním Invexu počátkem října nechtěl zástupce Rady ani předjímat, jak se Rada skutečně zachová - zda počká až na novou legislativu, či vypíše výběrové řízení na programové licence ještě podle stávající legislativy. Zdůraznil pouze, že případným odkladem by došlo k velkému zpoždění začátku skutečného (ne pouze experimentálního) digitálního vysílání. Rozhodnutí, zda vypsat výběrové řízení na licence, či počkat na novou legislativu, nepřineslo ani zasedání RRTV 20. října. Zde došlo pouze k dalšímu odkladu na listopadové zasedání Rady. Jedním z praktických důsledků je to, že se s největší pravděpodobností již nestihne udělení programových licencí v letošním roce. U licencí na televizní vysílání pak podle současné legislativy mají jejich držitelé plných 360 dnů na faktické zahájení vysílání.
IRENA BRIFORDOVÁ, Sales Manager NESS Czech
Článek paní Makovičkové mne zaujal a velmi oceňuji její znalosti v oboru informačních a komunikačních technologií (ICT). Jak sama autorka uvedla, o budoucím vývoji ICT diskutuje řada odborníků, ale nikdo neumí předpovědět, kde se tento trh bude za deset nebo více let nacházet... Chtít tedy na tento vývoj reagovat dnes je velmi obtížné. Pravdou je, že jak MI, tak ČTÚ a další zmiňované instituce přece jen odbornou veřejnost občas k diskusím vyzvaly, a to také v souvislosti s přípravou zmiňovaného zákona. Naposledy např. v průběhu letošního Invexu. Jsem však toho názoru, že každá regulace a snaha o usměrňování má svůj účinek pouze v krátkém časovém úseku, ale dlouhodobě není schopná reagovat na rychle se měnící tržní prostředí. Více mě však znepokojuje - a stále častěji to reflektují i média - že přínosy ICT v každodenním životě dostatečně nevyužíváme.
DAVID J. WODINSKÝ, Alcatel Czech
Diskutuje se o digitální televizi, ale budoucnost trhu domácí zábavy může přijít po telefonních linkách. Domácnosti po celém světě se sice právě nacházejí uprostřed revoluce, kterou do domácí zábavy přinesl formát DVD, ovšem už nyní je jasné, že skokové zlepšení uživatelského komfortu, které přineslo DVD, nebude uživatelům v nejbližších letech stačit. Zásadním způsobem se musí proměnit způsob distribuce filmové (a obecně multimediální) zábavy. Další změnou, která se řítí do našich obývacích pokojů, je digitální vysílání. V hlasité debatě kolem těchto dvou kvalitativních změn, které fanoušky domácí zábavy čekají, trochu zaniká nástup dalšího kanálu, který v sobě spojuje možnost volby (jak je tomu u DVD) s digitální kvalitou (jak je tomu v případě digitálního televizního vysílání). Video On Demand se může stát tím třetím vzadu, jenž se nakonec bude smát nejlépe. Situace je novému způsobu distribuce domácí zábavy příznivě nakloněná. Konzumenti domácí zábavy vyhledávají interaktivitu, ale rádi by se zbavili archaické a té nejméně příjemné části procesu - cest do videopůjčovny a nazpátek. Je zde připravena cesta, jak digitální obraz a zvuk dostat až k televizi s pomocí běžné telefonní linky - podle údajů společnosti Dell'Oro Group je nyní po celém světě instalováno kolem 140 milionů DSL linek. A konečně: telekomunikační společnosti provozující pevné sítě hledají cesty, jak zvyšovat své příjmy tváří v tvář levné mobilní konkurenci. Pro Video On Demand (VOD) se tak otevírá zajímavá budoucnost. A nejde jen o budoucnost. Jak by taková služba mohla vypadat, se již téměř dva roky přesvědčují diváci v Monaku. Počátkem minulého roku Monaco Telecom společně se společností Alcatel spustil systém VOD a tato nová nabídka změnila způsob, jakým lidé sledují programy na své televizi. Několika přepnutími dálkového ovládání se divák kdykoliv dostane k výběru filmů podle svého uvážení. Jediné, co je potřeba udělat, je zapojit svou televizi do set-top boxu připojeného k ADSL modemu na konci telefonní linky. Klíčovými hesly této nové služby jsou funkčnost, pružnost, interaktivita a snadnost ovládání. Předplatitel, tedy divák, si může vybrat z dvou metod plateb: platební kartu (v ceně pět eur za film), nebo měsíční předplatné s poplatkem 20 eur za pět filmů. Již v době spuštění čítala nabídka přes 400 filmových titulů a od té doby se stále rozrůstá, zahrnuje celou škálu filmových žánrů, od zábavy po krimi, od komedie a dobrodružství k hororu a filmům pro dospělé. Video na vyžádání prostřednictvím technologie ADSL znamená nejen přístup k nejnovějším filmům, ale i maximální svobodu volby: lze sledovat neomezené množství filmů, které je možné vybírat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Je to skutečné "domácí kino" bez nutnosti zvednout se ze sedací soupravy, když máte chuť se podívat na zbrusu nový film.
ALENA MÁCHOVÁ, Marketing Manager TTC MARCONI s. r. o.
Alexandra Makovičková má téměř ve všem pravdu. A to se jistě z důvodů publikovatelnosti nepustila na tenký led hodnocení kvality programů, které naše "veřejnoprávní" i komerční televize vyrábějí. (Abych vysvětlila, proč používám uvozovky, předkládám vlastní definici naší veřejnoprávní TV: neškodný obsah a český dabing, větších ambicí netřeba. Trh si i v tomto případě určitě rychle upraví nabídku.) Sám známý a v citovaném článku vyslovený fakt, že jak veřejnoprávní, tak komerční TV mají problémy s financováním, předznamenává katastrofu těchto institucí, kterou lze přirovnat k postavení Českého Telecomu po nástupu mobilních operátorů. Proč vlastně bychom těm "vysílaným" blábolům měli obětovat svoje večery? Stačí, když se konečně zpřístupní širokopásmové připojení k internetu. České obsahy budou možná jednou zajímavé, ale prozatím skupině nadšenců, kteří si platí ADSL nebo kabel či satelit, určitě postačí široká evropská nabídka. Dnešní mladé generaci je totiž téměř jedno, jestli se mluví nebo zpívá česky nebo anglicky. A přibývá těch, kteří mají schopnost přijímat i v dalších jazycích. Paní Makovičková má pravdu v tom, že "vysílání" už odzvonilo. Česká televize a komerční stanice tomuto trendu nahrávají tím, že stále vysílají programy, které se osvědčily v socialistických dobách, a odmítají vzít na vědomí, že i Češi od revoluce někam vyjeli a ledacos viděli. Možná chtějí žít jinak a dívat se na jiné programy. A možná chtějí být mnohem víc aktivní. I v organizaci svého vlastního volného času.
