Digitalizace televize: sladké, či hořké mámení?
Publikováno 7. 10. 2004 ve společné příloze Hospodářských novin a týdeníku Ekonom č. 41 »Informační a komunikační technologie«.
Telekomunikační přenos obousměrného toku dat redukoval klasické vysílání na balet tanečnic s dřevěnýma nohama.
Také patříte k zástupu majitelů televizních přístrojů, kteří se již nemohou dočkat, až zaplatí přes deset tisíc korun českých za tzv. set-top box, jenž má sice televizní příjem zlepšit o okem sotva rozlišitelnou kvalitu, ale zároveň umožnit hlasovat pomocí tlačítka vlastního ovladače v různých anketách? Také se těšíte, až zakoupíte pro svou domácí televizi podložku s kolečky, abyste si mohli nově užívat výhodu příjmu signálu v pohybu? Pokud vás znepokojil poněkud ironický tón těchto otázek, pak následující řádky jsou určeny právě vám...
Digitalizace po česku
V materiálu publikovaném v lednu tohoto roku na webu Ministerstva informatiky pod titulem Aktualizovaná koncepce přechodu na digitální vysílání v České republice lze vyčíst informaci o vytvoření Výboru pro digitální vysílání, který by měl řízen Ministerstvem informatiky. Cituji: »Výbor bude mít podobu mezirezortní skupiny (10 až 15 členů) složené ze jmenovaných zástupců zainteresovaných ministerstev (MI, MK, MŠMT, MF, MPSV, MPO, MŽP), zástupců obou regulátorů (ČTÚ a RRTV) a aplikovaného výzkumu (TESTCOM).«
V následujících řádcích se pokusím dokázat, že armáda úředníků, aniž by kdo zpochybňoval jejich odbornou kompetenci, má jen chabou šanci vytvořit si objektivní úsudek o skutečných možnostech digitalizace, nepřizve-li ke stolu producenty mediálních obsahů (televize a rozhlas), výrobce spotřební elektroniky (nejen set-top boxů), telekomunikační operátory a další skupiny, které mají obchodní zájmy v tomto teritoriu.
Poněkud zdřevnatělá legislativa
V Česku je postup přechodu na digitální pozemní vysílání determinován již existující, poněkud však zdřevnatělou legislativou, která ovšem není ve vztahu k připravovanému novému způsobu vysílání nijak konkrétní. Žádoucí úpravy jsou dosud ve fázi složitých příprav a schvalovacích procedur (jde například o návrh zákona o elektronických komunikacích). Je dost pravděpodobné, že se přijetí zmíněného zákona nejen opozdí, ale vzhledem k rychlému rozvoji v oblasti technologií bude už v době schválení zastaralý. Dále se čeká na přípravu zkoordinovaných digitálních kmitočtových sítí, což souvisí s průběhem a výsledkem Regionální radiokomunikační konference v Ženevě, která začala letos a bude ukončena na konci roku 2005, respektive začátkem 2006.
Konkrétní podmínky pro zavedení digitálního vysílání v ČR je nutno hledat v příslušných národních zákonech (zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání č. 231/2001 Sb. a telekomunikační zákon. č.151/2000 Sb.) a nově také v evropských směrnicích především telekomunikačního rázu. Podle vyjádření předsedy Českého telekomunikačního úřadu Davida Stádníka v rozhovoru pro BBC z 12. května 2004 se nyní již předpokládá nutnost určitých legislativních korekcí – alespoň v případě zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání (zákon č. 231/2001 Sb.). V případě technických a telekomunikačních záležitostí platí současný telekomunikační zákon (Zák. č. 151/2000 Sb.) a s jeho novelou se nepočítá.
Veřejná chiméra
Digitální vysílání bylo známo již před několika desítkami let, telekomunikační operátoři se ho však naučili využívat jako první. Poté začala po »digitálu« pošilhávat také elektronická média. Ale co to? Kolem digitalizace (a není to jen přechodný jev na našem ryze českém písečku) vypukl těžko uvěřitelný mocenský a legislativní chaos. Objevily se desítky drobných potíží. Televize veřejné služby narazila na nedostatečnou revizi definice veřejného zájmu. Vzpomeňme si na nekonečné české debaty o tom, co je a co není »veřejnoprávní obsah«! Nebo spory o výši poplatku, jenž lze požadovat od diváků navíc za digitální multikanál veřejné služby, nebo diskuse na téma, zda bude televize vůbec schopná tento přechod financovat. Patová finanční situace většiny televizí v Česku pak způsobuje logicky nezájem a lobbistický tlak na zpoždění digitalizace. Nákladná a státem stále více podvazovaná veřejnoprávní služba trpí částečně nezaslouženými finančními starostmi, zatímco komerční Nova má ztrátu, která leží plně v její odpovědnosti. Výsledek je však týž. Nezájem o rychlou digitalizaci. Když k tomu připočteme pravděpodobný malý nástupní zájem diváků, vektor získá tvar.
Na doposud nedotknutelné bohatství kmitočtového spektra a jeho spravedlivé rozdělení pak může »klidně« mít vliv náhlý příchod tzv. meshových sítí, které již úspěšně fungují v mnoha oblastech USA a převracejí naruby pojem omezeného počtu kmitočtů, nad jehož rozdělením dohlíží stát. Stát by neměl žádný ze svých dosavadních regulatorních postupů považovat za neměnný. Už proto, že svět technologie se vyvíjí rychleji, než zákonodárci svedou pracovat. Naopak by měl sám aktivně předpokládat různé varianty regulatorního vývoje a být na ně dobře připraven.
Současná kolize mezi ČTÚ a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání jen nevinně odráží fakt, který přinesl technologický vývoj – telekomunikační přenos obousměrného toku dat udělal z jednosměrného »vysílání« baletku s dřevěnou nohou. Vývoj v technologiích bude vždy předbíhat schopnosti adekvátní regulační reakce státu. Je pochopitelné, že plíživá hrozba zbytečnosti aparátu vysílacích úředníků musí být nějak řešena.
Do budoucna zbude pro stát klíčová úloha v kontrole a monitorování obsahů nikoli vysílání, ale přenosu dat! Již dnes je známo, jaké obsahy demokratickou společnost ohrožují (násilí, dětská pornografie, hnutí směřující k potlačení lidských práv a svobod apod.). Pokud nechce institut Rady pro vysílání skončit ve starém železe, bude muset stát začít uvažovat o změně celého mechanismu Rady. O licence k »vysílání« brzy nebude valný zájem a direktivní stanovování povinného zaměření kanálů ještě před vypsáním licence je již dnes smutné dobíhání za vlakem. Hlavním posláním státu bude monitorování obsahů přenosu a stíhání těch, kdo produkují obsahy společensky nebezpečné. Podpora »veřejné služby« pak může nastat až po zformulování nové definice »veřejného zájmu«, například formou výrazných úlev pro výrobu vyjmenovaných a monitorovaných druhů pořadů (zpravodajství, pořady pro děti a mládež, vzdělávací a poznávací okruhy atd.).
Evropské digitrendy
Ve Velké Británii nahradil zkrachovalou ITV-Digital s placenými kanály úspěšně se rozvíjející Freeview pod vedením BBC, Crown Castle International a BSkyB. V Německu sestavili pod dohledem Ministerstva hospodářství a technologie Iniciativu pro digitální vysílání (Initiative »Digitaler Rundfunk« – IDR), do které byli přizváni nejen zástupci veřejnoprávních a soukromých vysílatelů a telekomunikační operátoři, ale také výrobci elektroniky, reprezentanti spotřebitelských svazů a experti z výzkumných ústavů (což je mnohem efektivnější složení tvůrců koncepce než česká armáda úředníků od zeleného stolu). Ve Finsku, které je nám svou velikostí trhu bližší, jsou v provozu tři multiplexy (jeden veřejnoprávní – YLE, druhý tvoří komerční projekty MTV včetně samostatného programu pro diváky od 14 do 24 let, třetí je multikanálovým projektem Canal+). Připravuje se spuštění čtvrtého multiplexu, kde je prostor pro komerční pilotní projekt DVB-H (TV přenos prostřednictvím mobilních telefonů). Finsko si již všechny problémy digitalizace vyzkoušelo na vlastní kůži: šlo například o nefungující sadu prvních set-top boxů apod. Problémem je relativně malý a neatraktivní trh. Lidé jsou tu ochotni připlatit si jen za některé služby, například za ty, které jsou spojené se sportem a zvláště s hokejem. V zemi je zároveň zatím poměrně malý zájem o interaktivní služby (prostřednictvím televizního ovladače).
Konec vysílání
Celá debata o digitalizaci je jen důsledkem zastaralého pohledu na vztah: poskytovatel obsahu – vlastník sítě – klient. Tento vztah se díky přetlakové expanzi informačních a telekomunikačních služeb zásadně převrátil naruby. Dříve platilo, že jednosměrný informační tok v podobě zábavy a informací produkuje státem schválený producent (soukromé či veřejnoprávní médium) a státem vlastněná síť přenese tyto jednosměrné toky až do hlav platících koncesionářů či reklamy poslušných spotřebitelů. Stát si ponechá dohled a vliv nad produkcí obsahů přímo i nepřímo. Za odměnu nepožaduje od svých »hlav« za konzumaci těchto obsahů vysoké platby, většinou je totiž rád, že sám do těchto obsahů přispěje se svou trochou do mlýna. O cenu celé produkce se pak podělí v prvé řadě divák v podobě koncesionářského poplatku, nákupu inzerovaného zboží či sázením do státem vlastněných her a v druhé řadě stát sám v podobě rozumných cen za přenos v přenosových soustavách, které mu říkají »pane«. Toto jednoduché mocenské schéma ovšem vzalo zasvé s příchodem mobilních operátorů a internetu. Objevila se vícecestná komunikace, interaktivní možnosti typu: zadání volby obsahu – dodání příslušné služby i s požadovaným obsahem – zpětná reakce na dodaný obsah. Na obsahy světového internetu se pokouší mít zásadní blokační vliv snad už jen Čína a Kuba. Téměř bezúspěšně. Internet, ale i jiné sítě poskytují obdobné informační a zábavné obsahy jako televize, ale umožňují nekonečně pluralitní výběr a aktivní vliv na vytváření či dotváření těchto obsahů (komentáře k článkům, výběr rozhlasových či televizních zpráv, hlasování, hraní her, sázky, vlastní blogy, mediální portály, kamerové chaty atd.). Internetový protokol už dávno přenáší digitální hudbu, film, zpravodajství, ale i telefonní hlasové služby. Zatímco ve světě už telekomunikační a internetové služby 21. století bují ve své celé kráse, tj. v »multi-level konvergenci« technologií a obsahů, evropští zákonodárci se dohadují nad uzákoněním velmi omezené interaktivní nabídky digitálního televizního a rozhlasového vysílání a diskutují, zda multiplex smí či nesmí obsahovat internet a zda to není zásah do kompetencí vysílacích rad.
Dámy a pánové, proberte se! Pojem vysílání skončil, protože zahrnuje pouze jednocestnou, státem ovlivněnou komunikaci, monolog, o který nebude mít brzy nikdo zájem! Internet, rozhlas a video po síti a sledování televize například v mobilu (Singapur, Japonsko, Austrálie) jsou interaktivní služby, které ponechávají volbu na uživateli. Volba mezi vysíláním a telekomunikační datovou službou byla tak již dávno provedena. Jak dlouho vydrží konkurovat jednocestný komunikační kanál s drobnou možností reakce (televizní ovladač) oboustrannému toku telekomunikačního přenosu či internetovému protokolu? Deset, patnáct let? Maximálně do té doby, než metody komprese obrazových formátů či zvýšení průtoku sítí (optika) budou levným denním chlebem světa ICT. Při průběžném klesání cen a tím zvyšování dostupnosti počítačů a mobilů, zvyšování grafické rozlišovací úrovně displejů a monitorů nebude brzy nikdo, kdo by stál o hrající bednu s ovladačem, která s ním nemluví a kterou může on sám ovlivnit pouze mačkáním tří až deseti různobarevných tlačítek.
Kapři před výlovem?
V České republice se prozatím počítá s tvorbou jednoho multiplexu ihned a druhého s určitým zpožděním. Následující citát z materiálu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání dokumentuje naprosto přesně situaci: »Kapacita vysílačů pro digitální vysílání představuje při současné technologii přibližně 20 Mbit/s. Jeden televizní program v kvalitě PAL vyžaduje kolem tří Mbit/s, rozhlasový program asi 0,2 Mbit/s. Je reálné stanovit s určitou technickou rezervou obsazení jedné sítě vysílačů pro digitální vysílání čtyřmi televizními programy, pěti rozhlasovými programy ve stereofonní kvalitě a elektronickým programovým průvodcem s uvažovaným datovým tokem 0,5 Mbit/s.
Dosavadní úvahy počítaly s využitím části zbylého volného datového toku pro provozování jiných telekomunikačních služeb. Využití jakékoliv části datového toku v síti vysílačů pro digitální vysílání však vyžaduje souhlas Rady a posléze rovněž podléhá obsahové regulaci. Je třeba mít na mysli, že celý datový tok využívaný v digitálním vysílání je tokem jednocestným, bez přímého a technicky neoddělitelného zpětného kanálu. Uvažované pojmy, jako je half duplex či zajištění zpětného kanálu po telefonní lince, se definičně nikterak neodlišují od zajištění duplexu prostřednictvím papírové obálky s nalepenou poštovní známkou. Považovat kterýkoliv z těchto způsobů zajištění zpětné vazby za zpětný kanál by totiž znamenalo vynětí celého obsahu vysílání z regulační působnosti Rady, a tedy velmi účelové obcházení zákona.…Ze zákona totiž nesporně plyne, že v té části kmitočtového spektra, které je určeno pro rozhlasové a televizní vysílání, má vždy přednost vysílání před jakýmikoliv jinými telekomunikačními službami. Rada je ostatně správním úřadem právě pro vysílání.«
Jak je vidět, Rada si legislativní konflikt mezi pojmy »vysílání« a »telekomunikační přenos« již dávno pojmenovala a pracuje s ním. Sama však nebude iniciovat žádné kroky ke změně blokovaného statu quo, protože změna vody v rybníce je pro každého kapra riziko. Natož jeho vypuštění.
Kdo si hraje, nezlobí
Jak je to tedy s tendencemi přenosu mediálních služeb prostřednictvím telekomunikací ve světě? Je opravdu vysílání nedotknutelná »svatá kráva«? Kdepak, prostor vysílání je už dávno spontánně ukrajován nenasytným telekomunikačním trhem.
Letos v létě představil britský operátor Orange UK nové služby pro hudební fanoušky. První služba umožní zákazníkům stáhnout si ze sítě malé prográmky – aplikace, které přemění váš telefon v malé hudební studio a umožní »zremixovat« skladby stažené z internetu nebo odjinud podle vlastní chuti, jako byste byli profesionální hudebníci. Druhá služba je obdobou služby Jukebox, který již nabízí delší dobu náš Eurotel (všimněte si, byli jsme první!). Jde o stahování celých skladeb v proprietárním hudebním formátu (KOZ) s vlastním kodekem, který vyrovnává některé handicapy mobilu oproti počítači (nižší datový objem, dekodér šetřící baterie apod.). Skladby lze na SIM kartě skladovat a není omezen počet přehrávání ani doba skladování. Tedy vlastní hudební knihovna a mixážní pult v mobilu.
Německý T-Mobile se nedal zahanbit a v hudební nabídce Ear-Phones slibuje katalog 250 tisíc hudebních titulů s tím, že některé singly hvězd mají být ke stažení až dva týdny před oficiálním vydáním CD.
A což teprve možnosti televizního přenosu! Kdo nevěří, ať se podívá na internetovou nabídku singapurských telekomunikačních operátorů. V jihovýchodní Asii se již dnes běžně rozšířily mobilní telefony s přídavným tunerem pro příjem analogového televizního vysílání a testují se další, které přijmou digitální vysílání (např. Nokia 7700 s přídavným modulem Streamer, která přijme standard DVB-H).
V Japonsku představili operátoři NTT DoCoMo a KDDI nové telefony pro sítě třetí generace (3G), které dokáží přijímat digitální vysílání a zobrazovat paralelně různá další data. Výrobce Samsung se chystá nabídnout telefon umožňující příjem satelitního vysílání.
Zvýšené nároky na spotřebu energie pokryjí nové typy baterií. Pro stále se zvyšující oblibu TV vysílání a videostreamu bude jistě třeba vyvinout nové, mnohem větší (plocha) a skladnější (hmotnost) typy displejů. Výhodou telefonu je, že obsahuje i funkci zachytávání obrazu, tj. vlastní videostřižnu a videoknihovnu. I v Evropě se již objevily první vlaštovky – experimentální digitální TV vysílání na mobily se testuje v Berlíně a také ve zmíněném Finsku. V rámci pilotního projektu Broadcast Mobile Convergence spolupracují Nokia, Philips, Universal Studio Networks a Vodafone. Živé vysílání CNN lze na mobilu sledovat v Rakousku a Nizozemsku (Mobilcom a Vodafone). A tak by se dalo pokračovat dlouho, příkladů totiž pozvolna přibývá.
Přidaná hodnota fiktivní a skutečná
Televize a rozhlas jsou výrobci obsahů a za jejich výrobu jim v budoucnu budou muset platit operátoři, nikoli koncesionáři či spotřebitelé. Pokud bude televize přemýšlet, kde vezme prostředky na digitalizaci a jak se to promítne do koncesionářského poplatku, budeme stále bloudit v pasti legislativních pokusů o skloubení zákona o vysílání a zákona o telekomunikacích. Bez naděje na kloudné řešení. Do pasti totiž digitalizaci může velmi rychle dostat nízký zájem občanů o službu s tak nízkou přidanou hodnotou (zlepšený příjem, možnost hlasovat jedním tlačítkem) za tak vysokou cenu (set-top box).
Budoucí zisky mistrů penetrace
Za současný relativní marasmus, ve kterém se Česko nachází, může nedůsledná obrana Zimního paláce (chtělo by se parafrázovat vousatý vtip)… Ale svým zájmem o šíření nových technologií se my, Češi, opět dereme velmi rychle kupředu. Vždyť jen v penetraci mobilních telefonů připadajících na sto obyvatel jsme obsadili první evropskou příčku už v devadesátých letech minulého století. Jsme šikovní, hraví a technologicky chápaví, nové alternativní služby šířené prostřednictvím ICT se učíme rychle posoudit a jako správní labužníci si vybíráme sice úsporné, ale rozhodně zábavné služby. Vysílání televize, video on demand, nové typy počítačových her »live« s živými herci, hry mezi mnoha hráči on-line, archivy a střižny vlastních videosekvencí a filmů, učení se s využitím videa pro lidi s vizuální pamětí a miliony dalších nabídek budou muset naplnit sítě pevných a mobilních linek, aby rozvoj ICT neustrnul na pouhé nabídce SMS a koupi dotovaných telefonů k novým tarifům. Dokud se obrázky nebudou levně hýbat, k druhé vlně oživení telekomunikačního trhu nedojde. Pohybující se obrázky však musí vyrábět profesionálové a ti by za svou práci měli být slušně placeni. Za výrobu obsahů v duchu »veřejného zájmu« – bude-li tento virtuální pojem vůbec kdy definován – by měli příslušní producenti obsahů požívat nejrůznější formy státní podpory, odpovídající novým možnostem šíření signálu a s tím spojených služeb. Za výrobu obsahů zábavného zaměření pak dozajista zaplatí rádi telekomunikační operátoři, pro které bude nová služba v jejich vlastní nabídce motorem růstu celého odvětví. Televizní vysílání v internetovém protokolu či v telekomunikačním přenosu jiného typu se může ukázat stejně výnosné jako všechny dosavadní typy hlasových a datových přenosů dohromady.
Od Aše až do Šanghaje
Je nesporné, že digitální přenos signálu je budoucností elektronických médií. Dost možná je ale zbytečné trápit se vymýšlením zadání pro licenci multiplexů (zda je lepší požadovat rodinný či hudební kanál, kolik je dobré mít veřejnoprávních programů atd.) a otázkou, zda dotovat či nedotovat set-top boxy. Než se kompletně vymění analogové přijímače za digitální prostým stárnutím těchto spotřebičů, bude již v každé domácnosti jeden pevný a jeden mobilní přístroj pro příjem telekomunikačních služeb, které obsáhnou televizi a rozhlas po internetu (popřípadě i v jiném protokolu než IP), video a archiv pořadů, videotelefon a videokonference, zabezpečení domácnosti (bezpečnostní služby, monitorování nutných prací, vytápění, domácí práce, nákupy atd.), malé infoslužby o počasí a dopravních zácpách do přídavných osobních přístrojů napojených na jeden účet a domácí síť (klíčenky, hodinky, atp.) a tisíce dalších aplikací pro služby, které jsou skutečností již dnes. Stačí se jen dobře dívat kolem sebe a vyhlédnout za plot domova u Aše či Dolního Dvořiště.
ALEXANDRA MAKOVIČKOVÁ, konzultantka v oboru telekomunikací a dopravy
Vysvětlení použitých pojmů:
U analogového vysílání je obraz nebo zvuk přeměněn ve spojitý elektrický signál, kterým je nosná vlna vysílače přímo určena. Kvalitní příjem je možný jen prostřednictvím vnější pevné antény, příjem za pohybu není kvalitní. Obraz i zvuk není dokonalý, vykazuje chyby. Ve srovnání s digitalizovanou formou vysílání okupuje mnohem větší část kmitočtového spektra.
U digitálních systémů je ze signálu přenesen pouze nezbytný počet vzorků, z nichž každému je přiřazena číselná hodnota. Signál pak představuje řadu čísel, která jsou transportována nosnými vlnami. V přijímači se jednotlivá čísla převedou opět do příslušných prvků obrazu a zvuku. Digitální systémy přenášejí informaci mnohem spolehlivěji (bez zkreslení a se zvýšenou odolností proti rušení) a kmitočtově daleko úsporněji. Součástí přenosu je vypuštění nadbytečných informací (jde například o překrývající se zvuky či zvuky pod prahem rozlišitelnosti apod.) a komprese signálu. Digitalizované vysílání je tedy ve využití kmitočtového spektra hospodárnější, nabízí vyšší kvalitu vysílání i komfort obsluhy vysílání, v neposlední řadě je možno jej doplnit dalšími datovými službami (například internet).
Multiplex – datový tok, ve kterém je obsaženo několik rozhlasových a televizních programů, dále potřebná servisní data a datové toky, které s vysíláním nemusí souviset.
Set-top box – doplňkové zařízení k analogovému přijímači, které umožňuje připojení do systému digitálního vysílání.
DVB (Digital Video Broadcasting) – zařízení, které zajišťuje šíření digitálního vysílání; rozlišuje se DVB-T (Terrestrial), tzn. pozemní, DVB-S (Satellite), tzn. družicové vysílání, DVB-C (Cable) – vysílání v síti kabelové televize a DVB-H – mobilní telekomunikační sítě.
ATV – analogové televizní vysílání.
Meshové sítě – systém přenosu telekomunikačního signálu, při kterém je využívána na jednotku datového přenosu vždy momentálně volná část frekvenčního spektra, během přenosu se užité frekvence mohou měnit.
Videostream – přenos videosekvencí, digitální načítání obrazových a zvukových obsahů.
