Sám sobě ježek kadeřav
Polemika o vzdělávání v IT – čtvrté pokračování
MAGAZÍN VYDAVATELSTVÍ ECONOMIA ICT REVUE - PŘÍLOHA HOSPODÁŘSKÝCH NOVIN; 18. 3. 2008
V listopadovém magazínu ICT revue (Hospodářské noviny 8. 11. 2007) byl pod titulkem Nová vlna v IT (ne)dorazila do tuzemska (a s nadtitulkem »Ježkovy voči«) publikován článek Alexandry Alvarové-Makovičkové. Reagoval na něj Jiří Voříšek, prezident České společnosti pro systémovou integraci a vedoucí katedry IT na FIS-VŠE. Jeho ohlas jsme přinesli v prosincové ICT revui (HN 5. 12. 2007). O tom, že vysokoškolské vzdělávání specialistů na IT je stále žhavé téma, svědčí skutečnost, že se o obou příspěvcích rozpoutala živá diskuse tří Stanislavů (Sýkora, Kužel a Klimo), kterou jsme přinesli v ICT revui s datem vydání v HN 19. února. Všechny publikované texty lze najít v nezkrácené formě na www.makovickova.com, což je důležitá zpráva pro ty, kdo si chtějí připomenout celkový kontext polemiky. Na publikované texty dnes totiž reaguje a navazuje profesor Václav Skala z Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni.
Kam kráčí vzdělávání v ICT a CS?
Polemiku o vzdělávání odborníků v IT, uveřejňovanou v minulých třech vydáních ICT revue, bych dnes rád doplnil o svůj pohled. IT (ICT) a Computer Science (CS) se přirozeně prolíná v mnoha aspektech. Z obou pojmů lze vyčíst základní rozdíl – na jedné straně technology, na druhé science, jde tedy o technologii a »vědu«. Mnohdy překotný přerod české ekonomiky v důsledku systémových změn po roce 1989 se sice zrcadlí v mnohých článcích či studiích, nicméně na ne vždy jednoznačně pozitivní vývoj hospodářství nebyla univerzitní pracoviště schopna vždy adekvátně reagovat. Strategické vize rozvoje průmyslu v ČR neexistovaly. V globálním srovnání co do počtu obyvatel představuje ovšem naše republika vlastně jen jedno město, situované na velké rozloze.
Za zásadní faktor ovlivňující výuku ICT a CS lze považovat způsob financování univerzit. V současné době jsou univerzity financovány podle počtu studentů, hodnocen je i základní výzkum. Učitelé zajišťují především aktivity spojené s výukou, neboť hlavní finanční zdroje jsou nevhodně odvíjeny od příjmů »za studenta«, takže jejich úsilí při práci na grantech a aplikačních projektech je silně limitováno, což vede k dlouhým dobám řešení zadaného odborného problému. Dalším zdrojem financování odborné činnosti pracovníků jsou granty na vědeckovýzkumnou činnost s jasně definovaným cílem nebo projekty aplikačního charakteru pro firmy. Mnohá univerzitní pracoviště produkují tzv. informatiky jako studenty oboru »informatika a něco«, přičemž výsledný odborný profil je naprosto jiný, v mnoha případech zcela nečitelný. Jistě nezanedbatelným faktorem je výuka informatiky na středních školách a zde je nutno se ptát, zda opravdu platí zásada, že »univerzita je garantem vzdělanosti v regionu«.
Domnívám se, že IT firmy mohou univerzitám »nastavit zrcadlo« kvality a profilu jejich absolventů, komunikovat s nimi o možných doplňcích studijního profilu a hlavně jim nabídnout partnerství při řešení odborných problémů. Požadavky jednotlivých firem jsou poměrně různorodé a v mnoha případech vyjadřují okamžitou potřebu neuniverzitních pracovišť.
Globální dostihy
Je nutné si uvědomit, že z ČR se stal »montážní závod«, a to nejen v automobilovém průmyslu, ale i v CS a ICT. Tato situace se bude postupně měnit a rutinní práce budou postupně přecházet do jiných zemí obdobně jako v jiných průmyslových odvětvích. V současné době je trh s rutinními programátory (»kodéry«) téměř nasycen.
Historie jasně prokázala, že obyvatelé ČR mají výborné schopnosti pro inovace a netradiční řešení obtížných problémů. Budoucnost, pro niž mladou generaci univerzity musejí vychovávat, přinese nutnost řešit problémy interdisciplinárního charakteru na špičkové odborné úrovni. Je tedy zřejmé, že univerzitní vzdělávání v oblasti ICT a CS musí zahrnovat nejen velmi dobré základy matematiky, informatiky, ale též základní znalosti z dalších vybraných oborů, například z fyziky, elektrotechniky, biologie, lékařství a dalších. Je také nutné zdůraznit, že finanční ohodnocení pracovníků na univerzitách musí v krátké době odpovídat standardům v Evropské unii, neboť v dnešním globalizovaném světě se kupodivu i univerzitní pracovníci chovají podle pravidel tržního hospodářství. V oblasti ICT a CS je situace jednodušší než v jiných oborech, neboť v mnoha případech lze pracovat vzdáleně, například v USA, prostřednictvím internetu. Zkusme se nyní podívat na problematiku z jiného zorného úhlu a položit si následující otázky:
Co je účelem univerzitního vzdělávání?
Cílem univerzitního vzdělávání není splnění »směrných čísel«, která vymyslel úředník na ministerstvu školství nebo někde jinde, ani odložení problému nezaměstnanosti, respektive nezaměstnatelnosti mladých lidí. Je pochopitelné, že firmy žádají absolventa, který je připraven pracovat okamžitě na sto procent bez dalších firemních investic. Dlouhodobým zájmem studenta je však získat vzdělání dostatečně hluboké a široké, které mu umožní nejen získat dobrý job, ale které mu dá předpoklady pro celoživotní uplatnění. Základním úkolem je tedy předání znalostí a zkušeností, rozvinutí kreativity a logického myšlení, schopnosti analyzovat a syntetizovat. Jde o to vybavit mladého člověka takovými znalostmi, poznatky a zkušenostmi, které jsou dlouhodobé a poskytnou záruku jeho uplatnění na globálním pracovním trhu. To vše by mělo být hlavním kritériem při akreditaci univerzit a studijních oborů, což je v kompetenci a zodpovědnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Ptejme se proto MŠMT, proč jsou akreditovány problematické obory jak co do profilu, tak co do kvality absolventů. Právě perspektivní požadavky a potřeby firem na vývoj jsou pak vítaným korekčním aspektem pro jednotlivé studijní obory, zejména pro profil navazujícího magisterského studia.
Jaké jsou možnosti a potřeby standardů ve vzdělávání?
Z předchozí diskuse na stránkách ICT revue je zřejmé, že dochází »ke zmatení jazyků«, není jasné, co je obsahem čeho. Jak pro absolventy (jejich diplom by měl určovat kompetence absolventa), tak i pro firmy je nezbytně nutná určitá míra standardizace profilu a základního obsahu studijních oborů. Zde není na místě něco vymýšlet, neboť je nutné a účelné přijmout zvyklosti v rámci EU, resp. USA.
V oblasti počítačově orientovaných studií jsou dvě celosvětové profesní asociace, a to ACM, IEEE, které reprezentují odborné aktivity. Dokument nazvaný Computing Curricula vydaný jako společný dokument ACM a IEEE dává dobrý základ pro profil studijních oborů. Katedra informatiky a výpočetní techniky Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni sleduje tento trend dlouhodobě v rámci již akreditovaných bakalářských studijních oborů. Zde je asi vhodné zdůraznit, že Computer Curricula zahrnuje pět základních profilů bakalářského studia, a to Computer Engineering, Computer Science, Information Systems, Information Technology a Software Engineering.
Jaké je hodnocení univerzitních pracovišť?
V současné době vycházejí různé žebříčky univerzit, fakult atd., vymýšlejí se různá kritéria hodnocení. Hodnocení fakult je jednoznačně pozitivní aktivita, jen tak dál. Existuje zde však jedno velké »ale«. Jeden žebříček je vytvářen podle nejlepších webových stránek a jejich »uměleckého dojmu«, druhý podle publikací v impaktovaných časopisech, třetí je založen na tom, jak někteří absolventi byli úspěšní atd. Základním nedostatkem všech těchto postupů je relevantní sběr ověřených dat. Některé žebříčky jsou založeny na absolutních číslech: Tedy čím větší instituce, tím je lepší, místo toho, aby se údaje vztáhly relativně na jednoho akademického a vědeckovýzkumného pracovníka. Cílem není přece objem práce, někdy s téměř nulovou přidanou hodnotou, ale efektivita. Celkem zajímavým a primárním hodnocením univerzit je poměr finančních prostředků získaných na odborné projekty a vědecké granty na jednoho pracovníka, neboť úroveň výsledků hodnotí zadavatel úkolu, tedy vlastník finančních prostředků, a ten si efektivitu »ohlídá«. Vzhledem k limitované odborné kapacitě na univerzitních pracovištích se na řešení projektů podílejí studenti, většinou magisterského studia, což podstatným způsobem rozšiřuje jejich znalosti. Jako řešitel několika větších vědeckovýzkumných grantů a odborných projektů to mohu potvrdit.
Hodnocení pracovišť musí být založeno na dlouhodobých výsledcích a prováděno v kontextu výsledků minimálně pět let. Vzhledem k tomu, že chceme dosáhnout vysoké ekonomické efektivity hospodářství, jeví se kritérium založené na odvedené a zaplacené práci jako odpovídající.
Jaké jsou determinující faktory v ICT a CS kontextu univerzitních pracovišť?
Před deseti až patnácti lety prožívala oblast výpočetní techniky HW (hardwaru) a SW (softwaru) »boom« – z mnoha důvodů. Po roce 1989 se do republiky dostaly moderní technologie a výpočetní systémy. Univerzitní pracoviště byla velmi dobře připravena po teoretické stránce, neboť pracovníci museli nahradit nedostupnost technických prostředků »kumštem« a tvořivostí při řešení problémů. V oblasti komunikačních technologií bylo jen málo univerzitních pracovišť na odpovídající úrovni. S rychlým nástupem nových komunikačních technologií nebyla mnohá pracoviště schopna udržet se na špičkové úrovni, získávat nutné technologie a infrastrukturu z finančních důvodů.
Software je svou podstatou globálního charakteru, tj. je snadno přenositelný a použitelný na standardních technických prostředcích, do velké míry nezávislý na firemní aktivní podpoře. U komunikačních technologií je nutné »napojení« na firmu, je kladen důraz na její aktivní spolupráci s univerzitním pracovištěm.
Jaké jsou perspektivní potřeby globalizovaného trhu v rámci ČR a EU?
Jde o základní a strategickou otázku, neboť správný odhad potřeb za deset až patnáct let zajistí prosperitu ČR v rámci EU při minimalizaci nákladů. Podíváme-li se na profil aktivit pracovních sil, lze je v zásadě rozdělit na »výrobu« a služby, ale z druhé strany na »vnitřní« spotřebu (mnohdy slyšíme zcela nesmyslné hodnocení, že ekonomika roste, ale díky vnitřní spotřebě) a aktivity »vnější«. Domnívám se, že budoucí ekonomické »vnější« aktivity musejí být zaměřeny na ty obory, které budou přinášet velkou přidanou hodnotu při minimalizaci počtu pracovníků, kteří se na těchto aktivitách podílejí. Pochopitelně, že se musí podporovat »vnitřní« aktivity, jež vedou k podstatnému zvýšení efektivity práce. Obecně za takovou strategicky důležitou analýzu musí být odpovědno Ministerstvo průmyslu, neboť bude sloužit k rozhodnutí o podporách pro rozvoj, obdobně jako podpora příchozím investorům apod.
Z uvedeného nicméně vyplývá jednoznačný závěr: O podprůměrně vzdělané, neschopné a líné pracovníky nebude zájem. Naopak velký zájem bude o pracovníky se špičkovým vzděláním a jazykově vybavené, kteří jsou schopni velkého pracovního nasazení, kreativního myšlení a mají schopnost analyzovat problémy, hledat a realizovat jejich nová řešení.
Jaký je vliv mobility pracovních sil?
V současné době je mobilita pracovních sil, zejména v ČR, dosti závažným aspektem, neboť změna bydliště je spojena s velkými finančními nároky vzhledem k malému finančnímu ohodnocení odborných pracovníků a vysoké ceně nemovitostí. Tato situace se mění postupně s nárůstem platů v oblasti informatiky. Velmi důležitým aspektem, který zůstává však neřešen, je to, že mnoho velmi dobrých absolventů odchází po absolutoriu do zahraničí, kde jsou finanční podmínky na zcela jiné úrovni. Odchodu samozřejmě nelze bránit, nicméně některé státy vysloveně již dnes spoléhají na příliv těchto odborníků, náš daňový poplatník se tak zaplacením školného podílí na prosperitě jiného státu. Správné řešení je tedy zřejmě zavedení školného a odložení splátek. Na druhé straně však má ČR nevýhodu, že opravdu vzdělaní pracovníci z jiných zemí v ČR nezůstanou a odejdou do jiných států EU. V případě podnikání v oblasti informačních technologií je trh ČR velmi malý, a tedy je jednoznačně výhodnější založit firmu v zahraničí, a to někdy i z daňových hledisek. Lze tedy předpokládat, že s rostoucí mobilitou a jazykovou vybaveností absolventů bude stále větší počet dobrých absolventů odcházet do zahraničí, a tedy nedostatek pracovníků v CS a ICT bude narůstat.
Jaké jsou lidské zdroje – potenciálních studentů a kvalitních univerzitních pracovníků?
Populační křivka v ČR je známa a populace stárne. Je sice pravda, že se »snažíme«, aby bylo stále více absolventů vysokoškolského studia, ale položme si otázku, proč a zda cíle jsou opravdu objektivní a jak jsou plněny.
Jsou stále akreditovány nové a nové studijní obory, zakládány nové univerzity, respektive regionální pobočky stávajících univerzit, což je na jednu stranu správné, neboť konkurence je zdravá obecně, ovšem na druhou stranu však nejde o reálnou konkurenci, ale o konkurenci finančních zdrojů »za studenta«, bez jasně formulovaných a kontrolovaných indikátorů kvality absolventů studia. Hodnocení jen na základě kritéria zaměstnán/nezaměstnán je kritériem naprosto špatným, pokud není v kontextu s dalšími. Podstatné je, jak byly finanční prostředky vložené společností, tedy státem, a studentem zhodnoceny a jaký bude přínos těchto investic v budoucnu.
Pokud zvážíme, že počet obyvatel ČR přesahuje deset milionů, je otázkou, zda 280 tisíc studentů v roce 2007 (viz http://www.msmt.cz/ekonomika-skolstvi/financovani-vysokych-skol-rok-2008) je únosný počet jak z hlediska náročnosti požadavků na duševní a volní vlastnosti studentů, tak i z hlediska ekonomických možností ČR. Pokud vezmeme pro jednoduchost průměrný maximální věk 75 let, pak dostáváme cca 133 tisíc obyvatel/rok, a tedy při průměru délky studia pět let dostáváme cca 665 tisíc potenciálních studentů v jednom roce, tedy jedna třetina populace odpovídajícího věku studuje na vysokých školách. Lze tedy asi konstatovat, že kapacita ČR z hlediska počtu potenciálních univerzitních studentů byla dávno překročena, a tedy MŠMT vynakládá prostředky neefektivním způsobem. Daný stav vede k »boji o studenty«, a to způsobem snižování požadavků na studenty a tedy následně s negativním dopadem na kvalitu absolventů. Vše se následně odrazí v tom, že vysokoškolský diplom nebude garantovat úroveň vzdělání.
Vzhledem k neutěšené situaci zejména v letech 1992 až 2002 odešlo z univerzitních pracovišť mnoho erudovaných pracovníků, respektive pracovníci si našli dodatečné aktivity, které byly nebo jsou finančně zajímavé. Výsledkem je, že na mnoha pracovištích chybí střední generace. Druhým aspektem je také to, že zřejmě v mnoha případech se do vedoucích funkcí dostali průměrní, nekonfliktní pracovníci, kteří nenašli sílu do kolektivu přijmout kreativní a mnohdy kontroverzní pracovníky. Výsledkem je sice poklidná, ale nepříliš aktivní pracovní atmosféra, a tedy i výsledky ve výuce nebo vědecké/odborné činnosti nejsou na špičkové mezinárodní úrovni.
Jistý důkaz představuje i pohled na webové stránky vedoucích pracovníků univerzit, fakult a kateder: Mnoho faktů o odborných výsledcích a manažerských zkušenostech se tu nedozvíme.
Jaké jsou podmínky v rámci základního a středního školství?
Model financování středních škol je poněkud zvláštní, neboť v rozporu s různými proklamacemi nejsou učitelé doposud honorováni v odpovídají výši, která by zohlednila psychickou náročnost výuky. Mladí a schopnější absolventi pedagogické fakulty na učitelská místa nenastupují. Na odborných katedrách pak špičkoví pracovníci nepokračují v Ph.D. studiu na pracovišti, ale odcházejí do zahraničí, kde pobírají stipendium téměř v té výši co doma, ale v eurech, respektive v amerických dolarech. V článku »Kdo je na vině? Pedel snad?«, který byl uveřejněn ve třetím pokračování této polemiky v minulém únorovém vydání ICT revue, jehož autorem je Stanislav Sýkora, generální ředitel a předseda představenstva LCS International, a.s., je správně poukázáno na problém rychlosti změn v ICT oborech a na těžkou pozici středoškolského učitele. Nicméně je zajímavé, že se mnozí zřizovatelé středních škol neptají na možnosti dalšího vzdělávání nebo doškolování a nevyčleňují na to odpovídající finanční prostředky a časový prostor pedagogům. Lze se také ptát, proč ředitelé středních škol nekontaktují univerzity se žádostí o pomoc. Nicméně v mnohých případech je asi pravda, že všem, včetně neaktivních a podprůměrných studentů, daná situace vyhovuje. V zásadě se univerzity o studenty »poperou«, neboť jsou placeny hlavně za jejich počet. Možná, že by tedy mohlo MŠMT zveřejnit statistiku, jak jsou studenti úspěšní při přechodu na univerzity. Když jakési hodnocení lze udělat pro nemocnice, proč by to nešlo pro střední školy? Domnívám se, že už při přechodu žáka na střední školu, respektive na gymnázium, by rodiče měli sledovat renomé střední školy. Pokud mají zájem o budoucnost svých dětí, potřebují k tomu relevantní informace, které by MŠMT mělo dát k dispozici.
Studenti by si měli vybrat takový profil bakalářského studia, který jim poskytne »standardní« profil, specializovat by se měli až v rámci navazujícího magisterského studia. Univerzitní pracoviště se v budoucnu budou muset zaměřit jak na vědeckovýzkumnou činnost, tak na aplikační projekty, čímž zvýší odbornost v daném oboru a získají další finanční prostředky pro dobré ohodnocení pracovníků. Mnohé problémy lze řešit úspěšně s MŠMT, pomozme mu v této nelehké úloze!
Václav Skala,
řádný profesor na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni a vedoucí Centra počítačové grafiky a vizualizace dat http://herakles.zcu.cz při katedře informatiky a výpočetní techniky http://www.kiv.zcu.cz.
