Článek »Smutné vyhlídky prodavačů měděných drátů« vzbudil polemiku
Přinášíme ohlas na příspěvek Alexandry Makovičkové, publikovaný v Hospodářských novinách v příloze Telekomunikace a internet dne 4. března 2004 (lze ho najít na zde), a následnou autorčinu repliku.
Originál článku ve formátu PDF - TELEKOMUNIKACE (480 KB)
Alexandra Makovičková, konzultantka v oboru telekomunikací a dopravy, v článku nazvaném Smutné vyhlídky prodavačů měděných drátů, který byl uveřejněn v Hospodářských novinách 4. března 2004, komentovala můj podnět adresovaný státu: restrukturalizovat Český Telecom. Můj návrh spočíval v tom, aby stát zprivatizoval pouze tu část Českého Telecomu, která poskytuje maloobchodní služby, a ponechal si vlastnictví celostátní pevné infrastruktury. Autorka tvrdí, že takový krok by byl dobrý pro alternativní telekomunikační operátory, ale opomíná poukázat na to, proč by byl uvedený postup dobrý také pro uživatele a daňové poplatníky.
Důvody jsou zřejmé. Ve všech oblastech ekonomiky je snížení cen a zlepšení služeb výsledkem fungujícího konkurenčního prostředí. Fakt, že pevná infrastruktura je v monopolním vlastnictví Českého Telecomu, zamezuje konkurenci v oblasti maloobchodního poskytování telefonních služeb přes pevné linky. S ohledem na existenci monopolu existuje pouze jedna firma, která v současnosti může:
- účtovat domácnostem HTS služby i hlasové/ internetové služby na jedné faktuře;
- nabízet zákazníkům volné minuty pro volání nebo připojení k internetu společně s HTS službami;
- vytvářet zisk z poskytování vytáčeného připojení k internetu za paušál.
Pokud by monopolní pevnou telekomunikační infrastrukturu vlastnil stát a zároveň by poskytl velkoobchodní přístup k ní všem poskytovatelům maloobchodních telefonních služeb, byly by překážky pro všechny firmy na trhu odstraněny a Český Telecom by nadále nemohl svého postavení zneužívat. A nejen to. Vedle zajištění otevření trhu, což by přineslo výhody uživatelům telekomunikačních služeb, by takový postup zároveň skutečně ochránil investice, které dosud alternativní operátoři vynaložili, tj. investice, k nimž došlo na základě slibů vlády, že trh v sektoru telekomunikací bude liberalizován. Pokud se vládě nepodaří dodržet tyto sliby, riskuje, že bude čelit desítkám nákladných soudních sporů s alternativními operátory, tak jak tomu bylo v úspěšné kauze společnosti CME, která prokázala, že stát nedokázal ochránit její investice do televize Nova. Pokud by stát umožnil Českému Telecomu udržet a nadále zneužívat monopolní zdroje, mohli by to čeští daňoví poplatníci velmi tvrdě pocítit.
Alexandra Makovičková se rovněž ptá, kde by stát v případě, že by vlastnil pevnou telekomunikační infrastrukturu, našel finanční zdroje pro investice, které budou v budoucnu potřebné. Ale týž problém by se samozřejmě týkal i soukromého vlastníka, a to dokonce ještě více, protože soukromý vlastník by s velkou pravděpodobností tuto síť neprovozoval pouze za cenu pokrývající náklady veřejné služby, ale s cílem rovněž realizovat z provozu zisk. To je ten pravý důvod, jak Makovičková upozorňuje, proč Český Telecom odmítá investovat do nových technologií, které by přinesly prospěch uživatelům telekomunikací v České republice. Jeho cílem je vytvářet zisk a nikoliv prosazovat zájmy českých občanů. To je úkolem státu a to je právě pravý důvod, proč by stát byl vhodnějším vlastníkem, provozovatelem a, ano, dokonce i investorem do této nezbytně nutné státní telekomunikační infrastruktury.
Ale co je nejdůležitější: je nepravděpodobné, že ze strany státu by bylo nutné vynakládat finanční prostředky na investice. To vyplývá ze studie, kterou před pěti lety provedl sám Český Telecom a která zkoumala zmiňovanou koncepci, tj. rozdělení firmy na dvě obchodní jednotky: provozovatele sítě a poskytovatele služeb. Studie došla k závěru, že provozovatel sítě by vytvářel mnohem vyšší zisk než poskytovatel služeb.
Po dokončení digitalizace sítě by výdaje provozovatele sítě byly ve srovnání s příjmy, které by mu plynuly z poplatků od poskytovatelů telekomunikačních služeb (tj. Českého Telecomu a alternativních operátorů) za používání sítě, zanedbatelné. Infrastruktura by se tedy ve smyslu potřebných investic byla schopna financovat sama, a to zvlášť v okamžiku, kdy by byla provozována za cenu danou státem a ne za účelem tvorby zisku.
A konečně: přestože jsem se z výše uvedených důvodů přimlouval za to, aby vlastnictví a provoz celostátní pevné infrastruktury převzal stát, tím nejdůležitějším problémem – bez ohledu na okolnost, zda bude firma vlastněná státem, nebo bude v soukromých rukou – zůstává to, že v zájmu uživatelů a daňových poplatníků by příslušná infrastruktura měla být bezpodmínečně vyňata z vlastnictví firmy, která zároveň poskytuje maloobchodní telefonní služby. Dlouhodobé monopolní postavení na telekomunikačním trhu dává Českému Telecomu obrovskou výhodu, která spolu s neustálým zneužíváním tohoto postavení představuje pro naši zemi závažnou hrozbu. Popsaný stav je neúnosný a musí dříve nebo později skončit.
NAVEED GILL, generální ředitel TISCALI Telekomunikace Česká republika s. r. o.
Dovoluji si zvednout rukavici a odpovědět Naveedu Gillovi na jeho kritické a mnohdy naprosto správné námitky. Že Česká republika potřebuje vysoce výkonnou, pokud možno optickou infrastrukturu pevných sítí, o tom dnes už nemůže být žádných pochyb. Souhlasím rovněž s tvrzením, že by provozovatelem této sítě měl být v optimálním případě operátor (ne nutně státní, v tom se možná s panem Gillem rozcházíme), který by byl nezávislý na poskytování hlasových, internetových, eventuálně i jiných služeb. S Naveedem Gillem jsem zajedno rovněž v tom, že současná situace vlastnických vztahů mezi státem a Českým Telecomem je neudržitelná a že Český Telecom »zneužívá monopolní zdroje«. Ty však sám vytvořil a vložil do nich své nemalé investiční náklady. Bohužel – jako ve většině evropských států – se tak dělo za majoritní majetkové účasti státu.
Dané vlastnické prostředí vzniklo jako produkt dvou epoch, které predestinovaly vývoj v sektoru. Byla to jednak průmyslová revoluce. Ta vtiskla jak v Evropě, tak v Americe podobu vztahu stát – masová výroba. Zde se poprvé objevuje pojem »strategické odvětví«, čemuž se má rozumět jako »odvětví, nad kterým se stát bojí ztratit kontrolu«. Tento vztah je určen státním podílem v tzv. strategických firmách a realizován (a zároveň degenerován) státními subvencemi. Dalším impulzem byl prudký rozvoj tajných služeb po druhé světové válce. Postavil telekomunikace do středu zájmu metodiků získávání informací. Charakteristické se stává legislativní, ale i personální sevření telekomunikací rezorty ministerstva obrany a vnitra. Zde nadvláda státu není zjevná, ale projevuje se neméně intenzivně.
Vývoj však postupoval dále. Státy tzv. druhé průmyslové vlny narazily na existenciální krizi. Někdo jí říká třetí vlna nebo informační společnost, jindy je nazývána »selhání modelu sociálního státu«. V principu však jde o totéž, tedy o potřebu nahradit masový model modelem disociovaným a řízení orientované na masovou výrobu a spotřebu řízením orientovaným na práci s informacemi. Moderní firmy (zejména ty soukromé v oboru ICT) změny již pochopily a aktivně se přizpůsobily. Státy však v zásadě nikoliv, i přesto, že již v rámci svých zastaralých modelů řízení částečně investovaly do rozvoje infrastruktury, která je pro třetí vlnu charakteristická a do níž patří i vysokokapacitní datové sítě. Tato investice však zůstala na půli cesty a očividně ekonomicky vyčerpanému státu přidělává jen starosti. Za současného stavu rozpočtových prostředků je totiž zcela nereálné v ní pokračovat.
Zkušenost se stále obtížnějším výkonem státních vlastnických práv ve firmách dovádí k poznání, že stát se stává stále neohrabanějším vlastníkem a provozovatelem dotyčných tzv. strategických podniků. Příklady obtížných privatizací, Český Telecom nevyjímaje, jsou toho dokladem. Jsou však i svědectvím skutečnosti, že představitelé států (a to se netýká jen ČR) dosud nepochopili, s jak vážnou výzvou změny paradigmatu se potýkají. Stát nebude ani v budoucnu dobrým provozovatelem telekomunikační infrastruktury. Své tvrzení odvozuji z předpokladu, že stát jako manažer není schopen eliminovat postupy tzv. masového řízení, například při politickém jmenování řídicích funkcí v managementu.
Stát se tedy ocitá v patu. Jednak chce výhodně prodat Český Telecom (a zachovat v něm svůj vliv), garantovat si návratnost své dosavadní investice do rozvoje sítí a služeb, ale také by rád zajistil, aby se s příslušným vynakládáním finančních prostředků pokračovalo z jiných než jeho zdrojů. Prodá-li totiž pouze operační část Českého Telecomu, bude investice z jeho pohledu zmarněna, protože mu navíc přibude nutnost v ní pokračovat, čehož stát není schopen. Bude-li ovšem chtít garantovat rozvoj vysokorychlostního připojení (a nezmiňujme již ADSL, které bude za pár let passé), musí hledat perspektivního vlastníka, který se k rozvoji sítí zaváže. Očekávat, že by na jednom nebo druhém řešení vydělal spotřebitel, tedy daňový poplatník, je sice etické, ale bláhové. Řešení celé situace je v současnosti úkol, který se téměř rovná požadavkům na kvadraturu kruhu.
ALEXANDRA MAKOVIČKOVÁ, konzultantka v oboru telekomunikací a dopravy
